Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Harmonická krajina

 

3. Tři patra krajiny

Středočeská krajina připomíná schodiště.

Krasová plošina Kotýza
popiskaPohled na krasovou plošinu Kotýzu - výběžku masivu Zlatého koně v Českém krasu, jemná, stupňovitá melancholie místa. Jak nevzpomenout na malíře J. Preislera, který sem často zacházel a v jehož vzpomínkách a plátnech se tak často objevují motivy bílých koní pod vápencovými útesy.
(foto P. Mudra)
O zavalené jeskyni na Kotýsi se vypráví, že z ní o půlnoci vychází bílý - dle jiných zlatý - kůň a pase se. Patrně jsou tyto pověsti zbytkem starých mythů pohanských.
Jan Axamit, „Z Českého krasu“, Český svět, 1925/26
Kostelík sv. Kiliána
popiskaPohled na původně předrománský kostelík svatého Kiliána v údolí Vltavy nad Davlí odkrývá tři hlavní patra středočeské krajiny - nivu a údolní terasy velké řeky jako nejnižší úroveň krajiny, zarovnaný povrch nad horní hranou údolí jako prostřední patro a kopce na obzoru jako nejvyšší úroveň krajiny. (xylografie podle kresby A. Levého asi z roku 1890)

Má krajina opravdu patra? Na první pohled poněkud neobvyklá představa, ale krajina, a zvláště ta středočeská, opravdu patra má. A nejen patra, ale i schodiště, která vedou z jednoho patra do druhého. Krajina je totiž v podstatě stavba zbudovaná z různých hornin v průběhu věků a modelovaná odnosnými silami - výmolnou i nánosnou činností vody, větru a mrazu i vnitřními silami Země, které tuto stavbu porušují a modelují.

Nejnižším patrem středních Čech je polabská nížina, z níž do vyššího patra okolních plošin vedou stupně říčních teras - štěrkopískových naplavenin Labe i přítoků z dob, kdy jejich údolí ještě nebyla tak zahloubena jako dnes. Z labské roviny vystoupíme na plošiny u Loučeně, a půjdeme-li dále k severu, brzy se nám ukáže mladoboleslavský Chlum, na nějž pak navazují pískovcové plošiny na okraji Českého ráje jako další vyšší patro.

Stejně tak na jihu - z nížiny na soutoku Labe a Vltavy vyniká u Odoleny Vody nápadný stupeň nesoucí náplavy Vltavy z konce třetihor, kdy řeka tekla o více než 100 metrů výše než dnes, a na obzoru u Říčan se již rýsuje další patro plošin a pahorkatin, které oddělují údolí řeky Sázavy od Polabí. To pokračuje i dále k západu za Vltavu, kde se z něho zdvíhá nejvyšší etáž středočeské krajiny - Brdy a Hřebeny. Podobně i na samém jihu kraje Čertovo břemeno a hřbet České Sibiře.

Všechna tato patra se vyznačují určitým krajinným koloritem, od luhů a písčitých borů i starých ramen v Polabí přes suché úrodné plošiny pokryté rozlehlými lány polí a pestrou mozaikou menších lesů, polí, luk a dědin ve vyšších pahorkatinách až po horské lesy Brd. Méně nápadné, nicméně však významné, jsou rozdíly ve vývoji půd a ovšem i v podnebí, což mělo od pravěku vliv na stav osídlení. Zejména prostřední patro - suché plošiny - se změnilo v kulturní zemědělskou krajinu již před sedmi tisíciletími, zatímco třeba vysoké Brdy zůstaly neosídlené dodnes.  

Vojen Ložek
Lechův kámen u Kouřimi
popiskaLechův kámen u Kouřimi mohl být kultovním kamenem místního hradiště. Později se o něm vyprávěla řada pověstí o pokladech i o místě, kde se rozešel praotec Čech se svým bratrem Lechem, aby každý z nich založil jedno království - české a polské. 
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Vertikální členění české krajiny podle využití prostoru je následující: nejníže leží říční niva, středověké vesnice obvykle ležely kvůli povodním na terase ve výšce čtyři až šest metrů, nad nimi se táhla pole. Pastviny obsazovaly úpatí kopců a nejvyšší patro krajiny patřilo lesům. Toto dělení je ideální.
 
.