Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Současná krajina a její problémy

 

28. Cena za překonání krajiny minulosti

V letech přibližně ohraničených letopočty 1270 a 1950 se krajina vyvíjela

Andělské schody u Voznice
popiskaAndělské schody u Voznice. Z naší krajiny téměř zmizely kdysi tak běžné květnaté louky.
(foto P. Mudra)
Krajina jak skýva chleba
žebráky ještě za tmy ptaná
krajina dávno, od pradávna
rukama lidí dotýkaná
Jan Skácel
Sedlčansko
popiskaSedlčansko. Květnaté pastviny byly kdysi nedílnou částí českých pahorkatin. Dnes se s takovýmto obrazem setkáváme stále řidčeji.
(foto P. Mudra)

Současnému stavu naší krajiny neporozumíme bez poznání toho, co se s ní dělo při kolektivizaci po roce 1948. V první fázi se jednalo o ničení tradičních hodnot krajiny, ale v druhé fázi o něco možná ještě horšího - o neúctu ke krajině. Pokud totiž krajina patří všem, dopadá to s ní jako s atmosférou - mění se v jakési smetiště bez pána. Rozorání mezí mělo víc symbolický než praktický význam. Jednalo se hlavně o zničení hranic soukromých pozemků. Dnes si už neuvědomujeme, že státní statky či JZD byly zřizovány na nápadných místech krajiny ne kvůli nedostatku krajinného citu, ale právě naopak, aby se staly dominantami nového režimu. Stejně tak i stožáry vysokého napětí byly stavěny do popředí jako znak pokroku.

Podobně byly vnímány i památky - mnoho klášterů bylo přeměněno na kasárna, skladiště nebo internační tábory. Tato změna funkce sakrálních objektů byla analogická potřebě „převýchovy“ třídního nepřítele. Krajina byla rovněž převychována, a dokonce i některá domácí zvířata musela ustoupit. Dnes to zní směšně, ale charakteristickou obětí venkovského socialismu se stala koza jako zvíře těch nejchudobnějších, kteří se v novém režimu stávali svými pány. Důsledkem bylo zarůstání pastvin a skalnatých strání. Teprve v posledních letech byla koza jako krajinotvorný činitel rehabilitována.

Ikonoklasmus krajiny šel ruku v ruce s často násilným překonáváním minulosti a se změnou charakteru měst. Původní krajinný dojem (v terminologii H. Sedlmayra Landschaftseindruck) musel být nahrazen novým mytizovaným obrazem krajiny náležejícím nové společnosti. Poválečná západní společnost upadla do „pasti úspěchu“ a jiného ideologického extrému - pragmatické prosperity maskované slovy o svobodné společnosti.

Nejlépe lze toto tvrzení ilustrovat na příkladu sousedního (tehdy ještě západního) Německa: …prezident Walter Schell… v roce 1975 konstatoval, že během poválečného období „hospodářského zázraku“ bylo zničeno stejné množství památek jako během války. Neuvážené zákroky se týkaly převážně uzavřených městských a vesnických zón. Rychlý hospodářský rozvoj s sebou nesl razantní rozšíření komunikací. Heslo dne znělo: Volná jízda pro svobodného občana. S rozvíjející se infrastrukturou příměstských čtvrtí došlo nejen ke „spotřebě volné krajiny“, ale i k centrifugálnímu vývoji měst. Dle našeho soudu patrně řadu přírodních i historických památek v poválečném totalitním Československu dobře chránila relativní „chudoba“, která se právě v této době mění na relativní „úspěch“. V okolí velkých měst jsme tak nyní svědky podobného velkého ničení krajiny, které postihlo západní země v období poválečného rozvoje.

Radka Schmelzová a Václav Cílek
Jistebnicko
popiskaJistebnicko. Ve středních Čechách zůstalo již jen velmi málo krajinných celků, které odpovídají běžným typům krajin z předválečné doby.
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Důkazy, že ničení tradiční krajiny jako například rozorávání mezí a stavba stožárů vysokého vedení nebylo v první fázi způsobeno lhostejnou necitlivostí, ale právě naopak záměrným krajinným ikonoklasmem, podávají dobové filmové týdeníky a budovatelské fotografie v časopisech a obrazových publikacích. Z druhé, západní strany přistupuje k problému velkého ničení krajiny urbanista Hans Sedlmayr (1896-1984), např. v knize Demolovaná krása (Státní ústav památkové péče, Praha 1992).
 
.