31. Autenticita a falzifikace přírody

Pojmy jako autenticita, verifikace a falzifikace jsou běžně diskutovány v památkové péči, ale dají se použít na krajinu a přírodu vůbec? Nejmenší problém budeme mít se slovem autenticita, které označuje co možná nejpůvodnější stav památky, a to nejenom co do vzhledu, ale také co do funkce a materiálu. V přírodě se autenticita vždy vztahuje k nějakému období - například pokud pylový diagram určí v dané lokalitě podobné zastoupení dřevin a bylin, jaké nalézáme i dnes, můžeme hovořit o vcelku autentické krajině třeba sklonku doby bronzové. Asi třetina rostlinných druhů České republiky jsou neofyty, jacísi imigranti z různých částí světa. Autentická příroda je taková, v níž přibylo co nejméně nových druhů a ubylo co nejméně druhů původních a zároveň se v ní dnešní stav reliéfu a vodních toků co nejvíc blíží některému z dřívějších stavů.

Jak vypadá falzifikovaný les? Zdálky je zelený a působí úplně přirozeně, takže člověk se může ptát: Na co si ti ekologové neustále stěžují, když je tady tolik stromů? Při podrobnější prohlídce však můžeme odhalit, že takový les je jen jakási vnějšková nápodoba tradičního lesa. Místo původních dubů zde rostou americké kultivary, zmizela většina druhů vyšších hub, dole u potoka se v podrostu najednou objeví třeba křídlatka původem odněkud ze Sachalinu. A pokud se podíváme ještě hlouběji, můžeme zjistit, že v takovém lese se proměnila půdní mikrobiální společenstva, a genetická analýza může odhalit, že i ten buk, co vypadal tak domácky, ve skutečnosti pochází z karpatské lesní školky odněkud na Slovensku a je odlišný od místního buku, jaký zde roste již od poloviny holocénu. Jinými slovy, že ten domácký český les za vaší chalupou je vlastně převlečený cizinec.

U gotického kostela můžeme určit, jak původně vypadal, a pak jej chránit v jedné dané, co nejvíc autentické formě. Jenže příroda a krajina se neustále proměňují. Jsou neustálým tokem možností a změn bez jasných začátků a jednoznačných konců. Myslím, že skutečná falzifikace začíná, když se snažíme krajinu a přírodu přespříliš vylepšit. Když na návsi zasadíme místo lípy stříbrný smrk (tzv. „bavorizace“ české vesnice), když do Českého krasu přivezeme čemeřici nebo koniklec slovenský odněkud ze Slovenského krasu anebo když naprosto zbytečně sáhneme po semenáčku stromku sice stejného druhu, ale neznámého původu. Tento strom bude totiž nejspíš žít v symbióze s jinými houbami, které budou lákat jiné mravence a ti budou po lese roznášet jiná semena a hubit jiný hmyz. Přírodní památka neznamená jenom zadržení zániku, ale neustálé obnovování. M. Heidegger v této souvislosti hovořil o prodlévání a čekání.

Autenticita: buližníkový vrchol Jouglovky vystupující z moře křivoklátských lesů je ostrůvkem původní přírody, který se zachoval díky tomu, že se nehodil k hospodářskému využití.