Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Harmonická krajina

 

2. Čtyři části krajiny

Krajina sestává z ohnisek, spojnic a ploch vymezených hranicemi, krajina je tekutá mozaika omezených možností.

Žebrák a Točník s klasickou krajinou středních Čech
popiska Žebrák a Točník, kolem nich klasická kulturní krajina středních Čech, v pozadí lesnaté Brdy a zbytek - jako by tu stál Rainer Maria Rilke a psal a psal.
(foto P. Mudra)
V dálce ve zvlněném pásu
se lesy pnou
Jen tu a tam
strom svou korunou
přeruší žlutou plochu polí,
moře klasů…
A nad tím vším
se klene nebe,
samá modř a jas
Rainer Maria Rilke, báseň Krajina středočeská 
Vesnické nádraží v Pšovlkách
popiskaVesnické nádraží v Pšovlkách. Železniční tratě se často stávají biokoridory, podél kterých se šířily plevele tu z Ukrajiny, tu z Kanady - podle toho odkud jsme zrovna dováželi obilí. Naproti tomu rušné silnice fungují jako téměř nepřekročitelné hranice dvou krajin.
(foto P. Mudra)

Když se americký urbanista Kevin Lynch zabýval koncem 60. let městem, vymezil v něm tři hlavní části, které nazval (1) středy, uzlové body či ohniska, (2) rozhraní či hranice a (3) koridory. Jak to funguje ve městě, si umíme dobře představit - jeho středem je náměstí, z něho vycházejí ulice neboli koridory vedoucí k hranicím čtvrtě či města. Jaká centra a jaké koridory však nalézáme v přírodě?

Odpověď je složitá, protože jiný plán krajiny používá srnka a jiný hlemýžď. Nicméně existují přirozená ohniska, kterým říkáme biocentra, a přirozené trasy zvěře či migrační dráhy rostlin, kterým říkáme biokoridory. Na těchto místech se setkáváme s největší druhovou diverzitou. Klasickým příkladem biocentra je rybník s mokřadem, který využívají vodní ptáci, pro zvěř se stává napajedlem či lovištěm, okolní žírné louky slouží k pastvě. Porost je bohatý, protože na malé ploše přechází od hladiny rybníka do podmáčených, vlhkých až posléze suchých luk a křovisek; od rákosin k olšinám a třeba až k doubravám. Klasickým příkladem biokoridoru je říční údolí, jehož vodami, plochou nivou i skalnatými stráněmi se mohou šířit rostliny, hmyz, měkkýši i drobní savci.

Mezi ohnisky a spojnicemi krajiny leží větší či menší plochy lesů, polí a lidských sídel. Většina života se zde koncentruje na rozhraní dvou typů prostředí. Plochy či plošky nejsou stálé - pole zarůstají, rybník je možné vypustit, opuštěnou továrnu obsazuje les. V delším časovém úseku tak krajina představuje tekutou mozaiku několika navzájem a dočasně zaměnitelných prostředí po nějakou dobu udržovaných vnějšími vlivy, třeba dřevorubcem či suchým klimatickým výkyvem.

V posledním desetiletí se při ochraně krajiny a přírody uplatňuje přístup, který počítá s tzv. ekologickou kostrou krajiny, která sestává z biocenter a biokoridorů vytvářejících tzv. územní systém ekologické stability neboli v hantýrce územního plánování „úses“. Dobře udělaný „úses“ je k nezaplacení, ale takové jsou zatím v menšině.  

Václav Cílek
Slovanské hradiště na Libušíně u Kladna
popiskaSlovanské hradiště na Libušíně u Kladna zmiňuje v souvislosti s kněžnou Libuší již kronikář Kosmas. Oválná struktura se středem kolem kostela svatého Jiří je dána existencí valů, které byly později změněny na protierozní meze a ještě později zarostly křovisky.
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Problematikou územního systému ekologické stability se zabývá řada někdy velmi kritických studií a článků například v časopise Ochrana přírody. Dělení města na základní části je uváděno zejména ve studiích Kevina Lynche - The Image of the City (Cambridge 1960), What time is this place (Cambridge 1972), Good city form (Cambridge 1984), City sense and City design (1990).
 
.