Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Péče o budoucí krajinu

 

35. Zemědělství

Zemědělství je až doposud největší revolucí v přírodě.

Uprostřed černých úrodných půd Polabí
popiskaI uprostřed černých úrodných půd Polabí, jako například na svazích svědeckého tabulového vrchu Přerovská hůra, vystupují ostrůvky se zbytky původní přírody.
(foto P. Mudra)
Krajiny obdělávané od nástupu neolitického lidu označujeme jako oblasti starého osídlení. Zde panuje pluh již plných šest tisíciletí, což zanechalo výrazné stopy v sedimentaci, vývoji půd i celé tvářnosti krajiny. Veškeré tzv. stepní oblasti střední Evropy patří do rámce krajiny starého osídlení, takže dnes již nelze přesněji stanovit původní rozlohu otevřených okrsků v době příchodu neolitického lidu. V těchto oblastech jsou též zachovány holocenní černozemě a mocné nakupeniny půdních sedimentů a nivních hlín. Od těchto území nutno rozlišovat krajinu mladého osídlení, kde uvedené změny nastaly teprve v posledních dvou tisíciletích, a jsou proto méně výrazné. Třeba vzít ovšem v úvahu, že to jsou převážně kraje, kde odlesnění znamená větší zásah do přírody než ve většině oblastí se starým osídlením. Jde totiž o výše položené, vlhčí, často horské oblasti, kde ještě v prvé polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu vládl les. Příkladem takové krajiny nového osídlení jsou rozsáhlé plochy v oblasti Středočeské pahorkatiny, jež místy byla změněna k nepoznání.
Vojen Ložek, Příroda ve čtvrtohorách (1973) 
Pohled na Žloukovice v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko
popiskaNa střední Berounce byly obdělány jak plošiny nad skalnatým údolím, tak i terasy v jádrech meandrů. Pohled na Žloukovice v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko s pásem skal v přírodní rezervaci Kabečnice na nárazovém svahu nad řekou.
(foto P. Mudra)
Počneme zemědělcem, který má k přírodě nejblíže. Zemědělec může prospěti ochraně domoviny v mnohém směru, může vykonávati právě onu nejdůležitější drobnou práci. Již chrání-li staré stromy, popřeje-li místa keřům mezi poli, nemelioruje-li každou vlhkou louku, neosází-li každé zajímavé stanovisko suchomilných rostlin, koná ochrannou práci.
Jan Svatopluk Procházka, Československá vlastivěda, díl I. Příroda (1929)

Zemědělská půda je společně s atmosférou a hydrosférou základním a největším obnovitelným zdrojem lidstva. Její lokální devastace, eroze nebo zasolení byla v historii klíčovým fenoménem zániku většiny dávných kultur Starého i Nového světa. Půdu u nás neodnášejí pouze řeky a vítr, mizí nejčastěji pod novými halami, obytnými budovami a komunikacemi.

Jedna z klíčových otázek, která se více či méně v této knize opakuje, je co a jak v krajině chránit. Středočeská krajina už velmi dlouho není divočinou, je to v podstatě proměnlivá mozaika polí a luk, většinou hospodářských lesů, sídel a cest. Má přitom pestřejší „portfolio obyvatel“, než by měla bez naší dlouhé přítomnosti, má samozřejmě také řeky, potoky, rybníky, skály a další prvky, které nám tu divočinu připomínají. Nemá zdaleka jenom hodnotu přírodní, ale také kulturní. Dříve každý sedlák, aniž o tom věděl, musel být dobrým ekologem, jinak by totiž nikdy nemohl dlouhodobě obstát s prostředky, které měl k dispozici. Bez zapojení zemědělce to v ochraně krajiny a přírody prostě nejde.

I dnešní zemědělství musí vycházet především z objektivních vědeckých základů a kritických myšlenkových metod. Není tomu tak dávno, kdy dnešní úspěchy v cíleném šlechtění kulturních rostlin sofistikovanými genetickými postupy byly snem, který měl omezit až odstranit masivní chemizaci zemědělské výroby. Paradoxně když se dnes sny stávají skutečností, používá se proti nim i demagogická argumentace jakoby psaná pod vlivem akčních filmů hemžících se hrozivými mutanty a vetřelci.

Vedle sebe bude ještě dlouho existovat jak moderní zemědělství výrobního typu, tak účelové podoby krajinářské údržby, krajinotvorné zemědělství až zahradnictví. Obojí se bude vyvíjet a bude mít řadu okrajových a směsných forem, ať už se jedná o různé ekozemědělské směry, které jsou často spíše pěknou formou životního stylu, či specializované zemědělské biotechnologie. Různé polohy zemědělství musí existovat vedle sebe a vzájemně se podporovat, protože je stejně důležité, „co se dělá i jak se to dělá“.

Pavel Mudra
V kopcovité krajině na jihu Sedlčanska
popiskaV kopcovité krajině na jihu Sedlčanska na půdách plných žulových balvanů vznikla malebná mozaika pastvin a menších luk zpestřená mokřady.
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Blažek B., Problémy a výhledy českého venkova, Ecoterra, Praha-Libčeves 1997.
Petráňovi J. a L., Rolník v evropské tradiční kultuře, Set-Out, Praha 2000.
O budoucnosti venkova a venkovském urbanismu pojednávají například sborníky Stavba pro venkov (M. Baše ed., 1994, 1995). Historický přehled vývoje vesnice a její architektury souborně mapuje Jan Pešta v připravované řadě regionálních encyklopedií - Encyklopedie české vesnice (I. Střední Čechy, Libri, Praha 2003).
 
.