Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Péče o budoucí krajinu

 

39. Dálnice a krajina

Místa, která jsou blízko, nejsou zajímavá. Chudoba má své výhody a úspěch své pasti.

Pohled na dálnici od Benátek nad Jizerou
popiskaPohled od Benátek nad Jizerou směrem k Mladé Boleslavi na dálnici, která je jak stuha v mírných obloucích rozvinutá do kraje.
(foto P. Mudra)
Silnici tvoří trasa komunikace a její příčný profil. Půdorysný průmět se označuje jako osa komunikace; niveleta řeší výškové poměry… Trasování silnice je obecně považováno za druh umění… Všeobecně se má za to, že silnice jsou v přírodním prostředí cizím prvkem. Domnívám se ale, že tomu tak není a nikdy nebylo… cesty a silnice jsou pro každou krajinu dobrodiním... k projektování nových silnic, ale i k rekonstrukci stávajících je třeba přistupovat tak, aby silnice krajinu zkrášlila, nikoliv poškodila.
Václav Kučera, Inženýrská díla v krajině (2000)
Dálnice Praha–Brno protíná u Hvězdonic údolí Sázavy
popiskaDálnice Praha-Brno protíná u Hvězdonic údolí Sázavy poseté stovkami chat. Nedotýká se významnějších přírodních celků, jako je okolí hradů Stará Dubá nebo Hláska u Zlenic, ale svým provozem snižuje především hodnotu rekreačního prostředí.
(foto P. Mudra)
Jsou cesty starobylé, cesty do polí…
Bohuslav Reynek, básník

Střední Čechy nejspíš nikdy nebyly s výjimkou zvodnělých říčních niv neprostupným pralesem. Převládající rozvolněné doubravy i mohutné bučiny starého a středního holocénu byly již velmi záhy protkány sítí cest. Sjednocení země Přemyslovci, středověká revoluce, plány Karla IV., vojenský potenciál silnic za třicetileté války i pruských válek vedl k vybudování sítě a ke vzniku prvních silničních předpisů. Již v roce 1747 byla omezena váha formanských vozů na tři tuny a u větších nákladů bylo nutné používat širší obruče. V polovině 19. století měla silniční síť v české a moravské části monarchie skoro osm tisíc kilometrů. Další století pak na starých, místy ještě pravěkých základech pokračoval proces zahušťování a rozšiřování sítě cest, který ukončilo až budování dálnic.

Z hlediska dřívějšího vývoje krajiny jsou dálnice nepřirozené. Poznáme to podle toho, jak jsou oproti dřívějším silnicím nudné. Obcházejí města, jsou rovné, málokdy respektují krajinu, udržují si určitou niveletu, a tak terén prorážejí průkopy a zavážejí valy. Dálnice stavíme pro užitek, ne pro krásu, a tak podle toho vypadají - obvykle jako strohá, necitelná technická díla, kterým se místní lidé více či méně oprávněně brání. Navíc je často budují technokraté s ústy plnými ekologie, ale bez vůle ke kompromisu.

Temné hučení nesoucí se po ránu na vzdálenost přes dva kilometry, zvýšená a lidskému zdraví často nebezpečná úroveň oxidů dusíku, ozónu a dalších kontaminantů, fragmentace krajiny i dálnice jako neprostupná bariéra, jež víc rozděluje, než spojuje - to jsou hlavní důvody dálniční nenávisti. Dálnice navíc přibližují zapadlé krajiny a otevírají je nejenom dalšímu rozvoji, ale také kořistění. Nejkrásnější krajiny jsou chráněné svou nedostupností a naopak neexistují nepokažené krásné krajiny tam, kam vede dálnice.

Nejedná se tady o odmítnutí dálnice, ale o to, jak ji začlenit do krajiny, aby škodila co nejméně, když už se bez ní neobejdeme. Průkop dálnice může sloužit jako geologický profil - v USA se na takových místech setkáváme s malým parkovištěm a vysvětlující tabulí. Dřeviny náspu mohou být osázeny místními druhy, nebo je dokonce možné svahů dálnice využít jako refugia ohrožených druhů. Některé partie průkopů dálnice - třeba opukové svahy na Slánsku - je lepší ponechat spontánnímu vývoji, protože se blíží zanikajícímu biotopu bílých strání. Pokud vápencové lomy v německém Heidelbergu zaměstnávají kvůli revitalizacím botanika, pak součástí dálničního projektu by mělo být plnější zapojení přírodovědců. Náspy a svahy dálnic se dají využít nejenom k evropsky esteticky unifikovaným úpravám, ale i k ochraně místní přírody.

Václav Cílek
Rovná linie jihozápadní dálnice
popiskaRovná linie jihozápadní dálnice zdůraznila přirozenou hranici mezi chráněnými krajinnými oblastmi Český kras a Křivoklátsko. V krajině představuje tvrdý technický zásah jednoznačně definovaného rozhraní.
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Kolektiv autorů, Protipovodňová prevence a krajinné plánování. Sborník z konference, Pardubice 2003.
Říha J. K., Země krásná. Kniha o přírodě, civilizaci a plánování, Třebechovice pod Orebem 1948.
Šebek J., Vaněček J., Technické stavby a ochrana přírody, Praha 1942.
Vorel I., Urbanová M. (eds.), Inženýrská díla jako součást krajiny, Fakulta architektury ČVUT, Praha 2000.
 
.