Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Péče o budoucí krajinu

 

43. Zisky a ztráty

Hlavní ztrátou středočeské krajiny je prostor krajiny, hlavním ziskem je celkově se zlepšující životní prostředí.

Kouzelný kout křivoklátské přírody
popiskaKouzelný kout křivoklátské přírody, soutěska Jezírek, se konečně dočkal plné zákonné ochrany, takže již nehrozí jeho znešvaření nějakou rušivou zástavbou nebo úpravou.
(foto P. Mudra)
Náš věk ztratil měřítko krajinných souvislostí.
Emanuel Hruška, architekt (1945)
Kokořínsko ve své málo romantické zemědělské části
popiskaKokořínsko, ale ve své „nudné“ a málo romantické zemědělské části. Jenže - každá krajina, která má prostor, má i krásu.
(foto V. Cílek)
Spolana, chemický podnik nebezpečně umístěný do nivy Labe
popiskaSpolana, chemický podnik nevhodně a nebezpečně umístěný přímo do nivy Labe vedle památného Černínovska, je opravdu vředem na tváři krásné polabské krajiny.
(foto P. Mudra)

Mezi hlavní environmentální problémy středních Čech i celé České republiky řadím kontaminaci většiny složek životního prostředí, fragmentaci biotopů, ubývání druhové rozmanitosti a problematiku péče o půdu včetně snížení eroze. Stejný stupeň naléhavosti však platí i pro hospodaření s prostorem krajiny. Nejvýraznější změna české krajiny nejenom za posledních sto let, ale i za posledních třicet čtyřicet let, se týká ubývání krajinného prostoru. Jsme psychicky postiženi nedostatkem krajiny. Tento jev je o to hrozivější, že současná populace České republiky početně zhruba odpovídá stavu z roku 1930, ale co jsme za tu dobu s krajinou udělali! Charakteristickým rysem klasické středoevropské krajiny byl kontrast mezi sídlem, zemědělskou půdou a lesem. Sídla byla sevřená, obklopená zónou zahrad, pak nastupovaly polnosti a pastviny.

Les byl krásný, protože v něm stála hájenka a nic víc. Počátkem třicátých let minulého století počíná hromadný útok na krajinu. Ten již začal někdy kolem let 1860–90 rozvojem drobných předměstských továren, skladů a provozů umístěných kolem železnice i odvodněním říčních niv (Polabí), kde luční hospodářství ustupovalo pěstování cukrové řepy a dalších plodin. Třicátá léta však znamenají budování prvních, zatím ještě vilových suburbií, silnic a parkovišť, rozvoj předměstského průmyslu i obsazení těch nejkrásnějších přírodních koutů neustále zlepšovanými chatami.

Dům se v té době zcela vymkl tehdejší organizaci krajiny, pronikl hluboko do polí či lesa a vytvořil druhotné ohnisko chaotické urbanizace krajiny. Byly tak dány první impulzy, které vedly L. Žáka k sepsání později proslavené knihy Obytná krajina. Jednotný ráz krajiny se změnil na jakousi mikromozaiku navzájem soupeřících, často špinavých a neuspořádaných ploch. Okolí větších měst se postupně přeměnilo na amorfní plochu (tak ji nazývá známý rakouský urbanista H. Sedlmayr), která nebyla ani sídlem, ani přírodou a jež ztratila nejenom ducha a krásu, ale často také původní užitnou hodnotu.

V současné době nastupuje další velmi závažné ničení krajiny. Velké obchodní sklady, benzinové pumpy, nákupní střediska obklopená parkovišti vznikají na laciné půdě v okolí měst a dálnic. Zatím se tomu příliš nebráníme, protože vesměs obsazují zemědělskou půdu průměrné kvality. Navíc jsme si navykli dělit krajinu na hodnotnou (tu chráníme) a tu ostatní, ke které jsme lhostejní. Je však nutné navrhnout jiný pohled: prostor krajiny, to je její nezastavěnost, je sám o sobě dostatečnou hodnotou na to, abychom jej chránili.

Na druhou stranu se podstatně zlepšila kvalita vod, omezení zemědělské produkce na některých místech vede k postupnému návratu květnatých luk šumících hmyzem jako z dob Josefa Lady a i přes veškeré výhrady lépe funguje státní ochrana přírody i široké spektrum, i když třeba kontroverzních, tak v konečném důsledku pozitivních nevládních organizací.

Václav Cílek
Poznámka:

Jeden z nejvýstižnějších popisů toho, co se se středočeskou krajinou během posledních asi sedmdesáti let stalo, podává L. Žák v knize Obytná krajina (1947). Je to dlouhý citát, ale stojí za to uvést jej v plném znění (viz též poznámku 17):
Jak poměrně neporušené byly i krásné lesnaté kraje zvlněné pahorkatiny u Říčan, Mnichovic, Stránčic a Senohrab, veliké lesy a zapadlé rybníky u Jevan a Kostelce nad Černými lesy! Téměř bez vady byly také starobylé lesy u Jiren, Klánovic a Ouval, u Kerska a Sadské. Krásné a neporušené byly i bohaté zemědělské kraje pražské roviny směrem k Českému Brodu, Brandýsu a Lysé nad Labem i Mělníku, Kladnu a Unhošti... Poměrně málo byla zastavěna letními sídly i oblíbená starší letoviska na Berounce, krajiny u Karlštejna, Řevnic a Dobřichovic, Všenor a Černošic. A jak do nedávné doby byly čisté a neporušené obytnými sídly měšťáků i krásné a rozlehlé horské lesy u Jíloviště, Mníšku a Dobříše! To vše bylo ztraceno za pouhá dvě desetiletí obludného stavebního ruchu po světové válce: zvolna a nezadržitelně vzrůstaly pusté neobyvatelné čtvrti nových nájemních domů s kamennými ulicemi bez přírody a bez zeleně - a neméně pusté a šeredné zahradní osady a čtvrti desetitisíců ohavných vil a domků nájemních i rodinných, které zaplavily roviny, stráně i údolí, bezohledně a nelítostně zničily poslední zbytky obytné přírody i neobnovitelný starý ráz těchto krajů... A strašlivá stavební záplava jako přírodní pohroma, jako nevyléčitelná nakažlivá choroba postupovala dále, rozežírajíc čistý a krásný zemský povrch, ničíc úrodná pole, svěží louky a údolí i krásné lesy. Trvale vzrůstaly všechny větší i menší obce v blízkém i vzdálenějším okolí hlavního města, rostly veliké plochy zničené bezuzdnou parcelací, pokrývaly se ohavnými ploty, pustými zahrádkami a šerednými stavbami, spojovaly se a splývaly zvolna v jedinou obrovskou zátopu bídných a špatných lidských sídel, v níž někdejší příroda volných krajin již téměř zcela zmizela...
Ale také se mnoho věcí povedlo - viz přehled chráněných území a jejich charakteristik: Němec J., Ložek V., Chráněná území ČR I. Střední Čechy, Consult a AOPK, Praha 1996.

 
.