Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Péče o budoucí krajinu

 

44. Péče o paměť krajiny

Paměť je opakovaná možnost. Paměť umožňuje návraty. Paměť krajiny má dvě složky - přírodní a kulturní.

Les je víc než jenom skupina stromů nebo smrková plantáž
popiskaLes je víc než jenom skupina stromů nebo smrková plantáž. Tady víme, že paměť ještě trvá.
(foto P. Mudra)
Paměť krajiny je spojena s tím, že krajina má kybernetiku, tj. má zcela určitý specifický způsob sebeřízení… Kdyby krajina neměla zpětnovazebnou kybernetiku, chovala by se buď chaoticky, náhodně, neuspořádaně, anebo by vůbec postrádala čas… Existuje-li paměť, existuje i její ztráta… Paměť staré krajiny bývá mohutnější. Paměť je schopnost regenerovat dřívější stav. Systém s pamětí má v zásobě víc alternativních stavů schopných oživení.
Jiří Sádlo, botanik, esej „Krajina jako interpretovaný text“ (1991)
Kameny mají určitou vlastnost, která se vymyká rozumu: stárnou jinak, když trpělivě slouží lidem, a jinak, když se jim proud života zdaleka vyhýbá. Lidmi opuštěné vypadají, jako by schly a praskaly jako zemská kůra po léta nedotčená vodou. Lidmi navštěvované houstnou a tvrdnou jako kůra věčně živého stromu. A je tomu tak i v případě, že přítomnost člověka znamená jen přítomnost paměti, a ne starostlivé ruky.
Gustaw Herling-Grudziński, Ostrov a jiné prózy (2000)

Paměť je definována Slovníkem spisovné češtiny (Academia, Praha 1994) jako „způsobilost uchovávat vjemy a vybavovat je“. Podobně jako středoevropská krajina je „něco“ mezi člověkem a divočinou, tak i paměť krajiny má složku přírodní a složku kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve změněném významu, do života současné komunity.

Mnoho chráněných území středních Čech je mimořádně malých - hodnotné jádro skalnaté stepi může mít rozlohu jen čtvrt hektaru, a přece na něm leží poslední lokalita některého vzácného druhu. Paměť středočeské přírody v příliš mnoha případech závisí na tak malých, a tím i zranitelných reliktech.

O revitalizacích dnes slýcháme téměř výhradně v souvislosti s úpravami říčních toků a ploch, ale jejich budoucí význam bude nepochybně širší a bude se stále častěji týkat lomů, těžeben písku, starých sadů a zarostlých strání. Je poměrně snadné docílit toho, aby po náležité úpravě tyto plochy vypadaly jako „skutečná“ příroda, ale bez drobných ostrůvků přírodní paměti je skoro nemožné docílit, aby se na tato místa přestěhovala dřívější druhově bohatá příroda.

Něco podobného se týká i památek. Lidé spontánně obnovují kapličky a poutní místa, ale z mnoha budov zbyly jen obvodové zdi, fasáda, která vypadá jako bývalá památka, ale vnitřně je vyprázdněná a ztracená.

Václav Cílek
Poříční tůň, památka na nespoutanou řeku
popiskaKaždá poříční tůň je památkou z dob, kdy nespoutané řeky ještě mohly být tvůrčí.
(foto P. Mudra)
Péče o paměť krajiny
popiskaPéče o paměť krajiny se projevuje starostlivostí o staré cesty, opravami kapliček a drobných památek, obnovou alejí i nově nalézanou citlivostí ke starým stromům a podivně krásným kamenům.
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Hájek T., Bukačová I., Příběh drobných památek, Krajina domova, Praha 2001.
Pavlík M. a kol., Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek, skripta ČVUT, Fakulta architektury, Praha 1998.
Schama S., Landscape and Memory, Fontana Press, London 1995.
J. Sokol ve Slovníku filozofických pojmů (Vyšehrad, 2004) uvádí definici: „...dějinnost člověka vyjadřuje, že člověk vždy je a žije jako bytost s pamětí a dějinami, v nichž jedná a skrze něž se překračuje.“
 
.