Vstoupit do krajiny

O přírodě a paměti středních Čech

Péče o budoucí krajinu

 

45. Genius loci

Učinit svět lepším skrze lepší krajinu a krásnější místa.

Křivoklátsko
popiskaKřivoklátsko, kraj nekonečných teplých hájů a lesů s ostrůvky pleší na vrcholech, který jako jediný velký celek středních Čech unikl již od pravěku kultivaci. Dodnes zde lze prožít, jak krajina podzimních lesů působila na naše předky.
(foto P. Mudra)
Místa schopná oslovit duši člověka působí jinak než místa, jež jsou pouze hezká.
Christopher Day, Duch a místo (2004)
Český kras
popiskaJsou krajiny jako Český kras, které se hluboce vtisknou do duše snad pro tu zvláštní kombinaci dávných mýtů, pohnuté historie a krajinných krás. Tudy procházel poustevník Ivan, svatá Ludmila, Karel IV., Rudolf II., Bohuslav Balbín i Bohumil Hrabal. Zde paleolitičtí lovci lovili soby, pravěcí lidé obětovali své předky v jeskyních a křesťanští svatí vymýtali démony.
(foto P. Mudra)

Pro naše předky byla krajina nejenom předmětem zvláštní úcty, ale také neustálého zápasu. Součástí vnitřní, či dokonce duchovní kolonizace krajiny bylo vytváření míst, jakýchsi ohnisek či základen dalších výbojů. Patří mezi ně kláštery, kapličky, boží muka, významné křižovatky a „plácky“ před mosty a mostky. Dnes, v době, kdy jsme již nad krajinou zdánlivě zvítězili, vnímáme spíš nostalgický náboj krajiny minulosti než její strastiplný či tragický rozměr. Existují však místa z různých důvodů odlidštěná - rozpadající se industriální zóny, vnitřní „sudety“ středočeských vesnic anebo v době nejnovější hypermarkety, kde vyloženě cítíme nutnost nějakého smiřování, zaplňování či kompenzování náboje místa.

Hovořit dnes o krajině, jejím rázu a jejím působení znamená zejména hovořit o architektuře a urbanismu, protože ty z největší míry určují budoucí charakter naší země. Nejedná se přitom jen o domy, ale také o technické a liniové stavby, dálnice, vodní nádrže, sklady a parkoviště. Měli bychom se ptát, jak je možné, že tolik obdivovanou českou krajinu vytvořili lidé bez znalosti územního plánování a že tu krásnou lidovou architekturu stavěli celá staletí lidé bez architektonického vzdělání? Kde se stala chyba, že jsme si nechali vnutit všechny ty krásné, vědecké a stylotvorné designy, ve kterých se necítíme dobře?

Nejspíš málo respektujeme to základní - místo a jeho duch. Christopher Day říká: „Duch místa živí přístup a činy těch, kteří ho řídí, stavějí, spravují a užívají. Není proto divu, že se necítíme dobře v supermarketech ovládaných pojmem ,ber‘, který není doplněn o ,dávej‘ prostřednictvím řemesel a služeb… Kde se zničí místo, tam se zničí i kultura, následuje sociální i osobní znehodnocení… Každý region měl strukturální systém odpovídající materiálům, klimatu a kultuře - což je něco, co by se z rozmaru nemělo zahodit. Tento systém do velké míry určoval způsob výstavby. Rozměry místního stavebního dřeva omezovaly délku trámů, a tím i rozsah klenebních polí a šířku budovy. To způsobovalo vnitřní jednotnost všech budov v dané oblasti, dokonce i v rozmezí několika staletí.“

Tento duch místa má jako každá jiná osobnost celou řadu vlastností, které jsou jak zcela praktické a přízemní, tak i vznešené. Duch místa není poetickou koncepcí romantiků, ale způsobem, jak místo funguje a ovlivňuje naše těla, organizaci práce i pocity. Day k tomu říká: „Stejně jako nám změna prostředí o dovolené dokáže ulevit od stresu, může nám i naše každodenní okolí dodat energii, vyrovnat nálady, snížit pocit tlaku a inspirovat či motivovat… Jakmile pochopíme, jak na nás okolí působí, dokážeme utvářet místa, která slouží k užitku v nich žijícím lidem. Prostředí připravované ne za účelem něco vyjádřit, ale podpořit nálady, pocity a vnitřní rozvoj, může prospívat fyzickému, psychickému i sociálnímu zdraví - vnitřním kořenům individuality.“

„Víme-li, kdo jsme a odkud přicházíme, má naše identita pevné základy. Bez této znalosti se podlamuje. Toto vědění má dopad na naše zdraví, jak psychické, tak tělesné. Také posiluje nebo oslabuje sociální soudržnost, hodnoty a stabilitu… Jde také o schopnost míst poskytnout nám jistotu, zakořenit nás. Musíme vytvářet místa, kam lidé patří; místa, která náleží tam, kde jsou, a budovy, které na tato místa patří,“ říká Christopher Day.

Václav Cílek
Pískovcové útvary připomínající kosti obrů
popiskaPískovcové útvary připomínající kosti obrů, „kostničí kameny“ a voštiny mocně tak jako kdysi u Karla Hynka Máchy podněcují fantazii okouzlených návštěvníků.
(foto P. Mudra)
Zelené příšeří, pocit, že kámen a strom spolu souvisí
popiskaZelené příšeří, pocit, že kámen a strom spolu souvisí, putování hvězd oblohou a zpěv ptáků před rozbřeskem. Tady se rodí pocit duše krajiny.
(foto P. Mudra)
Poznámka:
Někdy rozeznáváme duši krajiny jako entitu spíš ženského rodu. Bývá s ní spjata mírnost, laskavost a starostlivost matky dávající chléb. Jindy hovoříme o duchu místa jako spíš o mužné entitě, která organizuje, artikuluje a vtiskuje charakter místu. Duše je vždy hlavně předmětem lásky, zatímco duch předmětem poznání a zacházení. Dvě základní knihy na toto téma jsou:
Day Ch., Duch a místo. Uzdravování našeho prostředí, ERA, Brno 2004.
Norberg-Schulz Ch., Genius loci, Odeon, Praha 1994.
Ve druhé knize je podrobně popsán genius loci Prahy ve vazbě na středočeskou krajinu.
 
.